Vykročit ze své komfortní zóny (rozuměj – svého křesla v obýváku) pro mě není až tak samozřejmé. Ale čím jsem starší, tím víc mě to táhne ven z města.
Nemusím jezdit do cizokrajných destinací. Nevyhledávám atraktivní místa narvaná turisty. Z davů lidí je mi nanic.
Radši se vracím na místa, která jsem kdysi znala a chci se na ně dívat svýma dnešníma očima. Jsou to obyčejné polní cesty na Hané. Okraje lesa, protipovodňové hráze podél Mlýnského potoka v Litovelském Pomoraví. Lužní les na jaře. Lány zrajícího obilí v letním horkém podvečeru. Anebo naopak podzimní ráno v lese, kdy sluneční paprsky prosvítají mlhou.
Sem tam ale přece jen vyrazím na nějaký ten profláknutý kopec nebo hrad.
Ale fotit fotky, které přede mnou už udělala spousta jiných lidí, mě prostě nebaví… 🙂